Coffee and me

Náš vzájemný vztah bych popsala jako tolerantní ignorace. Ona si nevšímá mě a já jí. Většinu času tenhle stav funguje bez problémů. Bohužel čas od času dostanu do hlavy onu neblahou myšlenku o jakémsi hlubším seznámení se s problematikou. V tom horším případě to odnese záchodová mísa, kde si opravdu vehementně stěžuji na nepochopení (na vině je samozřejmě ONA!, ne já...comprende?), tlak se blíží předsmrtnému stavu a ten třas rukou by se závistí očumoval i léty protřelý narkoman. A pak postel, do které ještě vehementněji sípu z posledních sil: "chci umřít, chci umřít...". Na pohled nic estetického, to mi věřte.
V tom lepším případě jsem schopná i něco dělat. Něco málo. Hodně málo. A i tak se žaludkem tvrdě smlouvám o "návratnosti".
Nutno dodat, že takový stav u mě nevyvolává dávka kofeinu z koflíčku, ve kterém by i plivanec přetékal (protože to by pro mě byla opravdu smrt v tekuté podobě) ale i usmrkané latté macchciato - což má být dle wikipedie - horké mléko s vrstvou espressa doplněné mléčnou pěnou, prostě cucání pro děti....jak potupné!

Kdysi mi to kamarádka vysvětlila. Pěkně polopatě: "seš prostě moc hubená!" a bylo. Páč jsem lunt, exkomunikace ze světa kávopijců mne nemíjí, leč jako tvor zvídavý si potřebuju tu a tam tu hubu znovu  nabít, protože co kdyby....

Momentální status quo:  1:-1 pro kofein...

Raději bych měla zůstat u svého kakaa, tam ztráta na životě nehrozí...