S trhnutím se probudila. Otevřela oči, za okny na parapety bubnoval dešť, celá místnost se koupala v přítmí tichého pokojíku. Jediný další zvuk vydával starý budík stojící na nočním stolku. Ještě nebylo ráno ale noc už také pominula, vzbudila se do té zvláštní doby někde mezi. V úzkém proužku mezi špatně zataženými závěsy prosvítal bledý úsvit. Ospale zašátrala po vypínači lampičky. Potom si ale uvědomila, že světlo vlastně nepotřebuje. Přesunula tedy ruku o kousek vedle, kde našmátrala svůj telefon. Když tak její prsty proměňovaly na klávesničce myšlenky do vět napadlo ji, že tento byl opravdu zajímavý, trochu strašidelný, ovšem rozhodně originální.
Ráno probíhalo jako vždy stejně. Po trojím posunutí budíku naprosto nestíhala. Ještě v pyžamu vletěla do koupelny a tak jako vždy ji napadlo kolik času a peněz ušetří na šminkách, které by ji stejně nezachránily. Ještě s kartáčkem v puse přeběhla do kuchyně, na řadu přišla etapa vycpáváni si tašky jídlem. Kdyby tuto procedůru vynechala zcela jistě by hlad dostala i když normálně nosí většinu jídla zase zpátky. Stále s kartáčkem, se kterým občas zašudlala, pak zpátky do pokoje, pyžamo letělo na vyhřátou postel a spěšně se soukala do "pracovního", jak tomu říkala.
Své svršky dělila na pracovní a domácí. Pracovní byly takové, které splňovaly diktát doby a firemní dress code. Domácí se sestávaly z vytahaného trička a tepláků o číslo větších...doma ji nikdo soudit nebude, tady nemusí nic předstírat. Ani sobě.
Na chodbě ještě nazout boty. S hrůzou si vzpoměla na peněženku opuštěnou v chodbě na stolku. Boty letěly do kouta.
S ukořistěnou peněženkou v ruce běžela celou cestu na zastávku. Stejně jako jiná rána i teď se proklínala a slibovala si, že příště vstane včas, tohle ji přece za těch pár minut navíc nestojí.
V tramvaji, zaháknutá za držadlo a kymácející se na každé nerovnosti kolejí, upadla do snění.
Jmenovala se Anna, bylo ji ke třiceti. Sourozence neměla a rodiče ji zemřeli. Bydlela sama v malém podkrovním bytečku. Opravdu byl velmi malinký, avšak tohle vyvažovala jeho útulnost. Ona sama za něj byla velmi ráda, člověk se při úklidu nepředřel. Byt se sestával ze dvou malých pokojíků. Do jednoho se vešla tak akorát postel a skříň. Z druhého si vytvořila pracovně obyvákovou knihovnu. Zkosené stěny střechy a malá, za to však hojně zastoupená okýnka, dávaly prostoru neuvěřitelnou atmosféru. Na širokých parapetech stálo několik květináčů s bílými liliemi, které měla Anna velmi ráda a které jediné se jí dařilo pěstovat. Na stěnách byly pověšeny různé obrázky a fotky.
Prudká zatáčka ji přiměla procitnout ze zamyšlení. Po chvilce se znovu do svých myšlenek vnořila. Ještě na vysoké škole byla plná elánu, plánů, hotova kdykoli změnit svět. Nástup do prvního zaměstnání jí většinu nadšení vzal. Nudná, nenaplňující, monotoní rutina ji přiměla čím dál více se nořit do svého snového světa. Proto si zapisovala své sny, ve dne se k nim upínala, přetvářela si je, hrála si s nimi. Utíkala od reality, reálný život pro ní byl utrpením. Ve skutečném světě nebyla nic. Jen další pracovník v kanceláři, od kterého se vyžadovala výkonnost a loajalita. Jeden krok z řady by měl za následek vyhazov. Už to viděla. Vlastní myšlení nebylo žádoucí a tvrdě se postihovalo. Odešla by, kdyby měla kam. Nabídky nepřicházely a nájem se platit musí. Neměla nikoho, kdo by se o ní postaral.
Ve svých snech byla jiná. Oblíbená, se spoustou přátel. Ve snech byla NĚKDO. Úspěšná, krásná, něco dokázala, lidé si ji pamatovali, cokoli si jen přála, tím byla. Už žádná šedá myška a jedna z davu.
Vystoupila z tramvaje,zimomřivě si přitáhla kabát blíže k tělu a vrazila ruce do kapes. Tohle roční období ji deptalo. Došla na přechod právě ve chvíli, kdy přebliknul červený panáček. Do práce se nespěchá a tak tam zůstala stát. Za ní přicházeli další ospalí lidé s neradostnými výrazi ve tvářích. Vedle Anny se postavila mladě vyhlížející žena, za ručku vedla asi dvouletého chlapečka. Ten se i přes tu zimu a nevlídno usmíval od ucha k uchu a v levé ručce svíral malý míček. Upřel na Annu svá zelená očka a vesele se na ni zazubil. Anna chtě nechtě musela jeho úsměv opětovat, natolik byl nakažlivý.
Nikdo, kdo tam tenkrát stál, nebyl schopen přesně vylíčit, co přesně se stalo. Matce chlapečka, začal v tašce vyzvánět mobil, chlapce pustila a jala se lovit telefon z útrob kabelky. V téže chvíli se vydal na výlet také chlapcův míček a kutálel se po přechodě. Malý nebojsa se za ním rozběhl doprostřed cesty, kde se ale na něj řítil přijíždějící autobus. Anna zareagovala okamžitě, ani si to neuvědomovala, rozběhla se za chlapcem na přechod a těsně před střetem jej popostrčila dopředu, takže byl z dosahu a jen si odřel kolínka. Naštěstí z opačné strany nejelo nic. Chlapeček vyvázl. Anna ne. Přivolaný lékař mohl konstatovat jen smrt v důsledku mnohačetných fraktur a těžkého vnitřního krvácení.
Na jejím pohřbu bylo kromě rodičů onoho chlapečka, těch nemnohých přátel, které měla, také mnoho jiných, neznámých, kteří si o jejím činu přečetli v novinách nebo jej zaslechli v televizi či rádiu a nechtěli, aby odešla stejně tiše jako žila.
EPILOG
Sestřička zachráněného chlapce dostala jméno Anna. Ulice, kde k tragédii došlo se na její počest přejmenovala na Anenskou a na domě naproti přechodu, kde se to stalo, se skvěla tabulka s jejím příběhem. Na konci stálo NIKDY NEZAPOMENEME
Vždy na výročí její smrti byly na hrobě vidět bílé lilie.
Příspěvky
