Jak jsem šla a našla....kocourka

Tak jsem si to jednou hasila po své ne zrovna nejpoužívanější procházkové trase, když mě do očí praštil pohled na zubožené zvířátko, choulící se v trávě. Jednalo se o číčíka, světlonarezlého vychrtlého na kost. Chudáček se ani nesnažil o útěk, jen tam dřepěl v trávě a když jsem ho pohladila, vrněl, lísal se a škrčel (mňokat se nenaučil). Jako nejschůdnější cestu jsem vyhodnotila zavolat na měšťáky, aby zalarmovali odchytovou službu. Policajti si dali pěkně načas než mi to zvedli, ale já jsem vytrvalá, takže měli smůlu. Nahlásila jsem jim proč volám a začlo to: "útulky jsou přeplněné, bereme jen zvířata očividně nemocná a v ohrožení života....blá blá blá", tím si poliš samozřejmě naběh. Oznámila jsem mu, že dle mého názoru se jedná o nemocného jedince.  ano chápu, že opravdu netřeba volat kvůli každé kočce, kterou uvidíte, jak ťape za svými záležitostmi.... ale proboha....je konec léta, bašty všude habaděj, zřejmě existuje příčina proč je kocourek vyhublý, že mu jdou spočítat všechny kostičky v těle. Tak dál...záchrana povolána ale už jsem se připravovala na to, že odchyťákovi budu muset chlupatečka vnutit. Sedla jsem si u něj na patník, čehož malý využil a nejdřív u nohy a potom "nenápadně" na klíně se ohříval. Seděli a čekali jsme něco přes půl hodiny a samozřejmě... vyslechla jsem si keců....tak jsem mu na oplátku taky něco sdělila. Hlavně, když se kocourek bránil v nástupu do bedýnky. Prý na tom asi nebude tak špatně....na to jsem mu opáčila, jak by se asi choval on, kdyby jej chtěli strčit do neznámé krabice...tak na chvilku stichnul a pak začal nanovo o tom, že nejde zachránit všechny a omílal to dokud neodjel....jako sorry já tak silný žaludek nemám, nechat někde zuboženého tvorečka napospas osudu, takže odchyťák ho mít taky nebude!